Bernd Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa poměrně široce mluvil i o wiesbadenské dohodě. Označil ji za vizionářský dokument, jímž sudetoněmecká národnostní skupina učinila velký krok k českému národu a zvláště pak k úpravě budoucích vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci.

Dále mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu zdůrazňuje, že dohoda byla uzavřena mezi svobodnými Čechy v exilu, ti ostatní podle něj byli v tu dobu již zotročení sovětským komunismem, na jedné straně a tehdejšími představiteli národnostní skupiny na straně druhé.

Pokud jde o signatáře dohody, pak především je třeba zdůraznit, že generál Lev Prchala nebyl českým vlastencem, ale pouze, slušně řečeno, fašizujícím generálem, který se obklopil českými kolaboranty s nacisty. Druhým signatářem za „svobodné exilové Čechy“, jak se vyjádřil Posselt, byl Vladimír Pekelský, člen Vlajky, zatčený v r. 1945 za kolaboraci s Němci, jemuž se podařilo v r. 1946 utéct z vězení a dostat se do západního Německa.

Za sudetské Němce wiesbadenskou dohodu podepsal Rudolf Lodgman von Auen, tehdejší mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny. Minulost tohoto pána, jehož Posselt označil za opravdu upřímného a silného vlastence, je velice pochybná. U jeho jména bychom neměli nikdy zapomenout uvést, jak uvádí historici, že šlo o starého protičeského harcovníka, který písemně a s dojetím poděkoval Hitlerovi, že osvobodil sudetské Němce a Sudety od nadvlády Čechů. Nadto ještě zdůraznil, že tak Hitler naplnil jeho dávný sen. Ano, tento snil nejméně již od r. 1918, kdy se stal zemským hejtmanem v tzv. provincii Deutschböhmen. V této funkci zavítal do Prahy, kde při rozhovorech zaujal neústupné stanovisko, že německé provincie jsou nedílnou součástí Rakouské republiky. Vyslání německých zástupců do Národního shromáždění ostře odmítl a vznesl požadavek, aby ČSR uznala vládu Deutschböhmen a jednala s ní jako rovnocenným partnerem. Samozřejmě, že představitelé Národního výboru ukončili jednání prohlášením, že vládu Deutschböhmen neuznávají a nebudou s ní jednat.

Der Spiegel z 22. února 2010 dále uvádí, že R. Lodgman von Auen, rodák z Hradce Králové, nenáviděl Židy, „proslavil“ se svými antisemitskými výpady. V roce 1961 formuloval svou vizi německé východní zahraniční politiky slovy: „Výchozím bodem každé německé politiky na východě jsou reálné hranice Německa z roku 1939, kdy vstoupilo do války: s nimi jsou hranice z roku 1945 identické, a nikoli s hranicemi z roku 1937.“ (Dr. E. Hahnová, dr. Hans Henning Hahn, Sudetoněmecká otázka, str. 2) Jde v tomto případě o revisionismus nebo přímo o revanšismus? Pokud jsou současní soukmenovci R. Lochmana von Auen stejně silnými a upřímnými vlastenci jako byl on, pak panbůh s námi a vše zlé pryč!

Snad právě uvedené kvality katapultovaly R. Lodgmana von Auen do funkce prvního mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny. Ostatně nic zvláštního v tzv. vyhnaneckých organizacích, např. Rudolf Wagner, dlouholetý funkcionář Svazu vyhnanců (Bund der Vertrieben), byl jako SS–obersturmführer na Himmlerově Říšském hlavním bezpečnostním úřadě, který organizoval holocaust. Bělehrad jej vždy považoval za válečného zločince. ( Der Spiegel 22. února 2010).

Vzpomeňme si, jak sudetští Němci o sobě prohlašují, že nacisty byli jen zneužiti. Pravdou však je, že řada z nich nacisty byla nejen smýšlením, ale i svou příslušností k NSDAP nebo dokonce i k SS, gestapu a k různým zpravodajským službám.

Za exilové představitele určité části české a slovenské veřejnosti můžeme považovat pouze Radu svobodného Československa (RSČ), jejímž předsedou byl dr. P. Zenkl. Tato zaujala k odsunu Němců z Československa zcela jednoznačné stanovisko. Označila jej za definitivní. K úmyslům federalizovat republiku s odsunutými Němci čelila programovou větou, že Československá republika je nedělitelná v předmnichovských hranicích.

Odsunutí Němci, kromě několika jednotlivých exilových Čechů, nenašli žádný český a slovenský alespoň částečně reprezentativní exilový subjekt, který by byl ochoten s nimi jednat. A tak se stala wiesbadenská dohoda z nouze téměř „historickým dokumentem“, obsahujícím vizi úpravy vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci, kteří mají v úmyslu se do republiky vrátil jako národnostní skupina, přesněji, jak říkají, druhý zemský národ v českých zemích. Vůbec jim nevadí, že nikdy samostatným národem nebyli, nýbrž pouze národnostní menšinou.

Pokud by i další národnostní menšiny v Evropě a ve světě se sebe udělaly národy, prostě by se za národy prohlásily a v souladu s tím i jednali a současně by si vymáhaly postavení národa i právo na sebeurčení, došlo by k rozpadu řady států, krvavým konfliktům, jež by na dlouho zachvátily svět. Normy mezinárodního práva, mezinárodní smlouvy a dohody by se v takovém světě staly, jako za Hitlera, jenom cárem papíru.

Pro svou „státoprávní“ konstrukci můžou odsunutí Němci i v České republice najít stoupence, skupinky kolaborantů, dokonce i ve vyšších funkcích, kteří budou ochotni s nimi na toto téma jednat. I tyto novodobé prchalovce, přes velkou podporu, jíž se těší a budou těšit v řadě sdělovacích prostředků, např. v českém tisku v německých rukou, české televizi, český národ jistě odvrhne. Prchalovci, známí jako přisluhovači sudetských Němců, své místo v našich dějinách již mají. I jejich následovatelé skončí obdobně.